Archiv autora: Titus Ondruska

Co to vlastně zdraví je? Když nás nic nebolí? Když nebereme žádné prášky ani homeopatické?
Že je normální mít po čtyřicítce nějaký zdravotní problém?

Zdraví

Definice zdraví podle Světové zdravotnické organizace (WHO) -http://www.who.int/about/definition/en/print.html- je již od roku 1948 tato:

„Zdraví je stav úplné fyzické, duševní a sociální pohody, nikoli pouze nepřítomnost nemoci nebo zdravotního postižení.“

Tato definice obsahuje tzv. pozitivní definici zdraví: „Zdraví je stav úplné fyzické, duševní a sociální pohody.“

A následně tzv. negativní definici zdraví: „Nikoli pouze nepřítomnost nemoci nebo zdravotního postižení.“

V posledních letech se často v odborných článcích zabývajících se well-being dokonce tato definice upravuje a konkretizuje na tvar:

„Zdraví je stav úplné fyzické, emocionální, duševní, sociální a spirituální pohody.“

A naše techniky a cvičení mohou překvapivě efektivně pozitivně ovlivnit přímo fyzickou, emocionální, duševní a spirituální oblast a nepřímo (tedy jako důsledek pozitivních změn v právě zmíněných oblastech) i oblast sociální.

Takže vlastně všechny klíčové oblasti. Je to málo? Je to moc? To může posoudit jen ten, kdo to opravdu zkusil. Ostatní mají jen domněnky a ty v reálném životě moc neznamenají.

Dovolte mi k tomuto účelu využít povědomí široké veřejnosti relativně známého slova a sice poměrně rozšířeného tchaj-ťi čchűan nebo často jen krátce tchaj-ťi.

V čem tedy tkví rozdíl tai-či, tchaj-ťi čchűan, taijiquan, taičičuan, tai-čchi chuan, taj-chi-čuan, t’ai chi, a bezpočtu dalších?

Možná Vás překvapí zjištění, že pokud v Číně řeknete tchaj-ťi čchűan (čtěte tak, jak je to napsáno) nebude všem zcela jasný význam toho, co jste řekli. Avšak ze zkušeností mnoha nesinologů, kteří Čínu navštívili, vyplývá, že ani výslovnost tchaj-ťi čchűan není pro vzájemné porozumění dostatečná a většinou je třeba toto slovo upřesnit dalším výkladem nebo gestikulací. To je kromě jiného také jeden z důvodů proč ještě pořád čínané používají znaky. Výslovnost se totiž v různých provinciích mnohdy dost zásadně liší a jedinou cestou, jak si číňané ze severu mohou porozumět s číňany z jihu je, kromě možnosti gestikulovat, prostě to napsat. V psané formě se totiž nijak lišit nebudou.

Naproti tomu u nás je výslovnost tchaj-ťi čchűan zcela běžná, srozumitelná a bezproblémová. Dlouho jsem zvažoval jaký způsob přepisu čínských znaků do latinky zvolím pro svoje texty. Česky mluví a píše pár milionů lidí, ale v angličtině komunikují miliardy. Takže jasnými kandidáty byli oficiální český fonetický přepis a oficiální čínský přepis do latinky metodou pinyin.

Připadá mi však nesmyslné, aby čech pročítající si tyto materiály psané v češtině občas, když půjde o čínský termín, narážel na anglický přepis.

Cituji názor jednoho z našich předních sinologů – Víta Vojtu – publikovaný v jeho knize „Umění tchaj-ťi čchűan“

„Vzhledem ke svému charakteru populárně-naučného textu užívá předkládaná kniha tradiční český přepis, který je pro českého čtenáře velmi dobře čitelný a až na řídké výjimky téměř přesně vystihuje výslovnost čínských termínů. Pro porovnání: klíčový termín této práce tchaj-ťi je ve srovnání s Wade-Gilesovým anglickým přepisem ťai-chi pro domácího čtenáře nesrovnatelně výstižnější. Žádný anglický mluvčí není schopen bez teoretické znalosti anglického přepisu přečíst výraz ťai-chi bezchybně, zatímco každý Čech přečte tchaj-ťi tak, jak je psáno – tedy dobře. Není tedy v pořádku nechat si do češtiny pouštět zkomoleninu tai-či, jako již nikdo z nás neříká lední hockey …“

Rozhodl jsem se proto pro oficiální český fonetický přepis. Zkrátka, čtěte tak, jak je psáno, a bude to znít správně 🙂